Jak již bylo mnohokrát uvedeno, USA a Rusko podepíší 8. dubna v Praze následovníka odzrojovací smlouvy START a jejího neplatícího sourozence START II. Podpis této smlouvy znovu ukazuje na snahu USA (popř. NATO) na korekci svých vztahů s Ruskem. Rusko je nuceno k redukci svého jaderného arzenálu kvůli jeho zastarávání i bez jakékoliv smlouvy a tak je jen na vůli USA jestli podrží odzbrojovací tempo a podepíše s Ruskem smlouvu a nebo si ponechá stávající jaderné kapacity a tím vyvolá vychylení jaderné rovnováhy ve svůj prospěch. I když slovo prospěch je v této situaci poněkud zavádějící. Rusko cítí svoji zranitelnost a na všechny akce, které Kreml vyhodnotí jako ohrožení svého postaveníve světě (vzpomeňme na hysterickou reakci na možnost vybudování protiraketového štítu ve střední Evropě u něhož bylo ohrožení pro ruskou vojenskou bezpečnost nulové). Z tohoto pohledu musí být vnímány všechny kroky jak Moskvy tak i Washingtonu v této „hře“. Rusko před nedánem vyhlásilo novou strategickou doktrínu, kde připustilo možnost užití jaderných zbraní jako první zatímco Pentagon pracuje na nové doktríně, která by měla tuto možnost odstranit. Co to však vypovídá o změně na geopolitické šachovnici světa? Jednoduše Rusko si uvědomuje, že není v jeho silách ubránit se konvenčními silami případnému čínskému útoku na naleziště na Sibiři a tuto svou slabost maskuje větší agresivitou vůči NATO – i když ruští generálov jiště vědí, že jakákoliv válka mezi NATO a Ruskem by byla sebevražda a ani jedna strana ji nebude riskovat. Naopak USA si uvědomují, že žádný stát, který má kapacity na útok vůči jeho území jadernými silami nebude riskovat případnou odvetu (která bude dostatečná k několikanásobnému zničení světa i po redukci počtu jaderných hlavic/nosičů) a případný konvenční útok jsou schopny za pomoci spojenců z NATO odrazit. Z těchto důvodů bychom neměli považovat současnou americkou zahraniční politiku v oblasti jaderného odzbrojení za slabost, ale jako projev sebevědomí a znalosti vlastních možností bez nutnosti dokazovat to svému okolí, což se v budoucnu, až americká síla nebude taková, může ukázat jako problém. Nicméně času na agresivní zahraniční politiku a využití plné síly jaderného arzenálu je vždycky dost a každé umírnění oproti Bushově agresivitě může obrazu západního světa ve světě jen pomoci. Prezident Obama si jen musí dát pozor, aby jeho snahy o zlepšení vztahů nebyly v zahraničí vnímány jako slabost Spojených států a neustupovat až příliš. Jaderné odzrojení je však jedna z oblastí kde nemá co ztratit.
Blog | Bohumil Doboš